Máme se bát islámu?

Útoky radikálů ve Francii jsou nepochybně děsivým aktem teroru, jenž oprávněně zasévá strach do srdcí obyvatel Evropy. Pro nás je ale zásadní výzvou dnešních dní nenechat se tímto strachem ovládnout a nenaplnit tak jeden z hlavních cílů oněch teroristů. Tím cílem je právě šíření strachu a nenávisti vůči našim spoluobčanům islámského vyznání stejně jako naplnění vztahů mezi západním a islámským světem vzájemným neporozuměním, obavami a nepřátelstvím. Motivace islamistických teroristů není náboženské ale primárně politické povahy. Muslimové se stávají rukojmími v rukou násilníků, kteří chtějí pod zástěrkou náboženského boje vytvořit atmosféru příznivou pro jejich další mocenskou expanzi, což my nesmíme v žádném případě dopustit.

Nechci zde vůbec bagatelizovat nebezpečí terorismu islámských fundamentalistů. Je stejně zavrženíhodný jako všechny jiné formy teroru, ať už je páchán ve jménu jakékoliv ideologie či náboženství. Bavíme-li se ale konkrétně o islámském fundamentalismu, nesmíme podlehnout zkratkovitému myšlení a ztotožnit islám s terorismem, nesmíme přijmout prezentaci tohoto náboženství jako krvelačné a zaostalé ideologie, která je ze své podstaty nebezpečím pro naše životy a naši kulturu. To je totiž obraz, který o islámu plánovitě vytvářejí právě radikálové a chtějí, abychom tuto představu o islámu přijali za svou. Pokud bychom tak učinili, osvojili bychom si nejen pokřivený obraz jinak mírumilovného náboženství, ale hlavně bychom každý svým dílem přispívali k vítězství teroru nad naší vlastní svobodou. Islám není ze své podstaty takový, jak se na základě jednání teroristů může zdát. Terorismus navíc ani není exkluzivně jen věcí islámu. Vždyť například i v takové Barmě jsme svědky toho, jak buddhisté terorizují muslimské menšiny a myslí si snad někdo, že lze buddhismus ztotožnit s terorismem? Znamenají útoky křesťanů na potratové kliniky, že co křesťan, to potenciální terorista?

Často slýcháváme, proč bychom vůbec měli muslimy v naší společnosti tolerovat, když křesťanství je samo v nejedné muslimské zemi zakázáno a tvrdě stíháno? Málokdo pak vedle příkladů zemí jako je Saúdská Arábie nebo Súdán, kde je islám jako státní náboženství zdrojem útlaku jinověrců stejně jako mnoha pro nás nepochopitelných a nechutných praktik, jmenuje i země jako Indonésie, která je státem s vůbec největší muslimskou populací (téměř 90%, cca 200 milionů muslimů) a kde k žádnému pronásledování, vraždění, bičování a kamenování nedochází. Skutečně by to bylo možné, kdyby byl islám tak bezohledný a krutý, jak se nám mnohým dnes zdá? V Tunisku, kde je islám dokonce státním náboženstvím, rovněž panuje náboženská tolerance a jsou zde chráněna občanská práva bez rozdílu pohlaví, etnika či náboženství. Vidíme tedy, že islámský svět je mnohem pestřejší, než se mnohým zdá, a že existují významné pozitivní příklady vyvracející představu o islámu jako náboženství útlaku a netolerance.

Mějme na paměti, že islám je stejně jako jiná náboženství různorodý stejně jako způsoby jeho interpretace. My v České republice buďme rádi, že zde problémy s muslimskou menšinou, která čítá odhadem několik tisíc lidí, nemáme. Pokud bychom však následovali strach, který v nás zasévají teroristé svými útoky, zaděláme si na problémy. Většinová společnost, která se začne vůči nějaké menšině chovat nepřátelsky, ať už by šlo o bojkot kebabu nebo venčení prasat u mešit, jak nám doporučuje T. Okamura a jemu podobní, může tím spíše očekávat růst radikalizace uvnitř těchto menšin. Společensky a ekonomicky frustrovaní lidé jsou dokonalou živnou půdou pro verbíře z řad teroristických organizací, proto naším cílem musí být jakýkoliv radikalismus a nesnášenlivost odmítat a naopak usilovat o vzájemný dialog. Naši i evropští pravicoví radikálové Marine Le Pen počínaje a Vandasem či Okamurou konče nás budou o nebezpečí islámu jako takového (nikoliv o nebezpečí islámského fundamentalismu) opakovaně přesvědčovat a nabádat nás, ať svůj strach ventilujeme nepřátelským postojem k příslušníkům této víry. Tím se však jen roztáčí koloběh, z nějž profitují pouze radikální elementy na obou stranách, aniž by z toho cokoliv měla většinová společnost, která si přeci žádnou eskalaci jakéhokoliv násilí nepřeje. Nacionalisté v reakci na útoky mobilizují davy v boji proti islámu a muslimským spoluobčanům, kteří pak snáze uvíznou v izolaci a rostoucí nenávisti k západnímu světu, odkud už je pak jen krůček k přijetí násilí a teroru. Další takový útok pak opět jen hraje do karet nacionalistů a pravicových radikálů a celá spirála násilí se roztáčí se stále větší intenzitou.

Tomuto vývoji se musíme vyhnout. Samozřejmě, že proti násilí teroristů se musíme vymezit a mobilizovat, ovšem ne tím způsobem, že všechny vyznavače islámu hodíme do jednoho pytle a jejich víru si ztotožníme s teroristickou ideologií, kterou je třeba vymýtit. Vždyť právě i nyní ve Francii to byl muslim, kdo pomáhal ukrýt a chránit životy židovských spoluobčanů před teroristy v košer obchodu. Byl to policista muslimského vyznání, kdo se snažil zadržet prchající vrahy a byl jimi bez milosti na ulici popraven. Činili by tak tito lidé, riskovali by svůj vlastní život ve prospěch ostatních, kdyby byli vyznavači islámu, tak jak je nám prezentován teroristy? Samozřejmě že ne. Pamatujme na to prosím v současné vzrušené době, kdy mnozí vykřikují, že jsme svědky střetu civilizací, střetu dobra a zla, kde je oním zlem islámské náboženství, proti němuž se musíme všemi prostředky bránit. Není tomu tak a je jen na nás, čemu dáme větší prostor, zda nenávisti a strachu, který je hlavní zbraní samotných teroristů, nebo se postavíme za svobodu a dialog, které podle mě naopak představují naši nejsilnější zbraň vůči nim.